28.říjen

28. října si připomínáme vznik Československé republiky v roce 1918.

Kromě běžných projevů politiků uslyšíme jistě, jako každý rok, i řadu nesmyslů. Nepochybně nás zase různí, rádoby intelektuálové, budou přesvědčovat o tom, že nepatřičně slavíme vznik státu, který už neexistuje a s nimž dnes vlastně nemáme nic společného. Že to byl stát, který selhal, že jsme se o něj nijak nezasloužili a byl nám jen darován velmocemi a že to byl jen nepřirozený slepenec, který utlačoval národnostní menšiny. Zkrátka, že jsme měli zůstat u Rakouska, které mělo přístup k moři a bylo velmocí, na kterou by si nikdo nedovolil. Ani Hitler, ani Stalin. Nevíme, jestli tito lidé ve škole tak často chyběli, nebo jsou tak dobře kýmsi placeni, ale přehlížejí, že ČR se jasně deklaruje jako nástupce Československé republiky a jen málokdo oslavuje na Nový rok rozpad federace. 1. leden totiž většina našich spoluobčanů chápe opravdu jen jako Nový rok a jinak není co oslavovat. Republika tedy existuje a hlásíme se k ní zcela přirozeně a kontinuálně. Československo rozhodně neselhalo. V roce 1938 bylo připraveno k boji a mobilizace proběhla ukázkově a spontánně. Ani spuštění železné opony nebylo vinou naší země ale hry dvou velmocí, které si pohrály i s řadou jiných zemí, mnohdy větších a lidnatějších.V takovém případě by se za svá selhání muselo kát mnohem více států a to s velmocemi v čele. Není bez významu, že se v případě Československa jednalo o hospodářsky a kulturně vyspělou zemi a to i později, v rámci sovětské sféry vlivu. Republika také rozhodně nebyla nějakým dárkem od velmocí. Byla výsledkem dlouhodobého státoprávního hnutí, které vyvrcholilo úsilím T.G. Masaryka a jeho spolupracovníků v zahraničí i v řadách domácího odboje a především obětavý boj československých legionářů u Arrasu, Doss Alta, Zborova a dalších bojištích První světové války. I v prvních letech své existence musela Československá republika obhájit své hranice zbraněmi proti agresi Maďarska a Polska a proti iredentistickému hnutí v česko-německém pohraničí. O útlaku menšin nemůže být už vůbec řeč, protože republika práva národnostních menšin plně respektovala a mohla být mnoha zemím v této oblasti vzorem. Představovat si Rakousko – Uhersko jako jakousi záruku českých národních zájmů a českého bytí je už vůbec dokonalou hloupostí. Ne nadarmo bylo nazýváno „žalářem národů“ a jakou by bylo zárukou proti agresívním choutkám diktátorů dostatečně dokládají výprasky, které rakouští generálové opakovaně dostávali v celé řadě válečných konfliktů . A tyto porážky stály i mnoho českých životů, v cizích zájmech. Připomínáme si 28. Říjen, s vědomím, že máme co slavit, že toto datum má mimořádný význam a patří k nejvýznamnějším okamžikům v dějinách naší země, za které se nemusíme stydět. Naopak. Byli jsme, jsme a budeme, na své dějiny hrdí.

Za ČSNS 2005 Ivan Fenz